Chceme, aby všechno trvalo věčně, je pro nás těžké přijmout, že všechno jednou pomine. Často říkáme, že “nic netrvá věčně“, ale je pro nás těžké to tak opravdu vnímat.

Mnohdy se příliš trápíme, že jsme o něco, nebo někoho přišli. Chceme, aby to trvalo věčně a když přijde odloučení, tak proklínáme všechno a všechny, jsme v depresi, protože už s tím člověkem/tou věcí nemůžeme být. Pokud se naučíme tuhle pomíjivost věcí přijímat, tak se náš život výrazně změní. 

Jaké by to bylo, kdyby jste namísto pouhého smutku cítili také radost a štěstí? Když se naučíte přijímat pomíjivost, tak jste vděční za to, co jste měli šanci prožít, nelpíte na tom, že to má trvat do nekonečna, protože víte, že někdy ten konec přijde a také víte, že přijde něco nového. Tedy za předpokladu, že se nebudete utápět ve svém smutku, uzavřeni před světem. Já vím, je to jedna z těch věcí, co se lehce říká a špatně dělá, ale věřte mi, že se to dá časem naučit.

To jak pomíjivost budete vnímat je jen na vás, to jak přijmete „konce“ věcí a to zda pak budete jen smutní, nebo zda budete vděční. Pokud jste spolu prožili krásné věci, je to přeci důvod být za to vděčný. Očekávat, že to bude trvat na věky věků je dost nepraktické a pouze to vyvolává očekávání, které nelze splnit a tak nutně dojde ke zklamání. Pokud přijmete to, že všechno jednou skončí, pak jsme schopni všechno to krásné ocenit a být za to vděčný. Naplníte tak svůj život vděčností, za krásné prožitky a ne smutkem z nenaplněného očekávání.

Důležité je uvědomit si dvě věci. První je být vděčný za to krásné, za to, že jste to mohli prožít a být toho součástí. Zadruhé vždycky začne něco nového a krásného, pokud tomu budeme aspoň trochu otevření.
Celé bych to shrnul do písničky, kterou zná snad úplně každý, kdo někdy v posledních 30ti letech chodil do školy a kde se zpívá: „Jednou všechno prostě končí a někdy něco začíná“. Kdo ví?